Nařízení výkonu trestu: od kdy skutečně běží tři dny pro podání stížnosti?

Tato lhůta činí pouze tři dny, a je proto klíčové mít jasno v tom, od jakého okamžiku se počítá.

Spor o okamžik uplynutí lhůty

Stěžovatel byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce šesti měsíců, přičemž výkon tohoto trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvanácti měsíců.

V průběhu této zkušební doby však Obvodní soud pro Prahu 8 dospěl k závěru, že odsouzený nevedl řádný život, jelikož byl opětovně odsouzen pro úmyslnou trestnou činnost a současně přestal plnit podmínky uloženého dohledu. Na základě toho obvodní soud usnesením rozhodl o výkonu podmíněně odloženého trestu. Toto usnesení bylo vyhlášeno dne 6. srpna 2025 ve veřejném zasedání, a to za přítomnosti odsouzeného i jeho obhájce, přičemž odsouzený byl současně poučen dle ust. § 143 odst. 1 zákona č. 141/1961, trestní řád, v platném znění, o třídenní lhůtě k podání stížnosti.

Stěžovatel následně prostřednictvím svého právního zástupce podal proti uvedenému usnesení stížnost dne 21. srpna 2025, tedy ve lhůtě tří dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, které mu bylo doručeno prostřednictvím datové schránky jeho advokáta dne 18. srpna 2025.

Obvodní soud však na podanou stížnost reagoval sdělením, že k tomuto opravnému prostředku nebude přihlížet. Dospěl totiž k závěru, že usnesení nabylo právní moci již dne 12. srpna 2025, neboť bylo oznámeno jeho vyhlášením ve veřejném zasedání dne 6. srpna 2025, a lhůta pro podání stížnosti tak podle názoru soudu začala běžet již následující den po jeho vyhlášení.

Obrat ve věci: Soud prvního stupně uznal pochybení

Stěžovatel se proti výše popsanému postupu v uvedené věci ohradil stížností na postup soudce, a to zejména z důvodu nesprávného určení běhu lhůty k podání stížnosti proti usnesení obvodního soudu. Namítal přitom, že pro počátek běhu této lhůty není rozhodné vyhlášení usnesení ve veřejném zasedání, nýbrž až doručení jeho písemného vyhotovení.

Obvodní soud následně své pochybení reflektoval a uznal, že k nesprávnému posouzení běhu lhůty skutečně došlo. V návaznosti na to soudce zrušil vyznačenou právní moc rozhodnutí a dopisem ze dne 12. září 2025 vyzval stěžovatele k doplnění odůvodnění stížnosti do 20. září 2025. Stěžovatel tak učinil podáním doručeným obvodnímu soudu dne 19. září 2025.

Rozdílný názor Městského soudu

O podané stížnosti následně rozhodoval Městský soud v Praze, který ji usnesením ze dne 24. září 2025 odmítl jako opožděnou.

Odvolací soud při svém posouzení vycházel ze skutkových okolností obdobně jako zprvu soud obvodní, tedy zejména z toho, že usnesení bylo vyhlášeno dne 6. srpna 2025 za přítomnosti stěžovatele i jeho obhájce a že při vyhlášení byl poučen o třídenní lhůtě pro podání stížnosti. Na základě tohoto výkladu dospěl městský soud k závěru, že lhůta pro podání stížnosti začala běžet již následující den po vyhlášení rozhodnutí, tedy dne 7. srpna 2025, a uplynula dne 11. srpna 2025.

Proč nestačí pouhé vyhlášení rozhodnutí?

Proti rozhodnutí městského soudu podal stěžovatel ústavní stížnost, v níž namítal především to, že městský soud postupoval v rozporu s konstantní judikaturou Ústavního soudu, pakliže za počátek běhu lhůty pro podání stížnosti proti usnesení o vykonání původně podmíněného trestu označil vyhlášení usnesení ve veřejném zasedání, nikoliv doručení jeho písemného vyhotovení.

Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadené usnesení městského soudu zrušil. Konstatoval totiž, že postup městského soudu porušil právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Ve svém odůvodnění Ústavní soud zdůraznil zejména význam práva účastníka řízení seznámit se s písemným odůvodněním rozhodnutí, a to zvláště v případech, které se bezprostředně dotýkají osobní svobody. Bez znalosti konkrétní argumentace soudu totiž není možné efektivně a kvalifikovaně formulovat opravný prostředek.

Ačkoli je při vyhlášení usnesení sdělována vedle výroku i podstatná část odůvodnění, nelze tuto skutečnost považovat za dostačující. Teprve písemné vyhotovení umožňuje plné porozumění argumentaci soudu a kvalifikované zvážení obrany. Požadovat podání stížnosti v době, kdy stěžovatel nemá k dispozici úplné důvody rozhodnutí a nemůže se s nimi náležitě vypořádat, proto Ústavní soud považuje za porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Podle Ústavního soudu je nutné vykládat procesní předpisy tak, aby byla zachována efektivní možnost obrany účastníka řízení. V případě stížnosti proti usnesení o nařízení výkonu trestu podle ust. § 330 trestního řádu proto nelze počátek běhu lhůty odvozovat již od vyhlášení rozhodnutí ve veřejném zasedání, ale až od okamžiku doručení jeho písemného vyhotovení.

Ústavní soud se otázkou způsobu oznámení usnesení v trestním řízení zabýval ve své nálezové judikatuře opakovaně. Dlouhodobě přitom zastává názor, že v případech, kdy se rozhoduje o zásadních otázkách zasahujících do osobní svobody (např. rozhodnutí o vazbě, podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody či přeměně alternativních trestů na nepodmíněný trest odnětí svobody), případně o samotném meritu věci (např. zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení), je za počátek běhu lhůty pro podání stížnosti nutno považovat až doručení opisu usnesení.

Dále by vás mohlo zajímat:

Zásadní změny v trestním řádu

Vazba až jako nejzazší možnost

Ústavní soud se zastal porodní asistentky: bez odůvodnění promlčecí lhůta neběží

Novela § 196 trestního zákoníku: racionální korekce, nebo oslabení ochrany dítěte?