Být, či nebýt stále k zastižení, to je oč tu běží. Aneb právo zaměstnanců odpojit se od práce.

Tento způsob výkonu práce však s sebou zcela logicky přináší spoustu otázek, na které právo doposud nebylo schopno adekvátně reagovat. Jednou z nich, která si dle našeho názoru zaslouží pozornost, je tzv. právo na odpojení. 

Odborný článek JUDr. Lenky Příkazské a Mgr. Sáry Králové byl publikován rovněž ve vydání 1/2025 magazínu epravo.cz. 

Právo na odpojení a co si pod ním představit

Obsahem práva na odpojení (the right to disconnect) je právo zaměstnance nebýt dostupný mimo sjednanou pracovní dobu, tedy odpojit se po ukončení pracovní doby od pracovních povinností, a to zejména od digitálních komunikačních nástrojů, jako je e-mail, telefon či SMS zprávy. Cílem tohoto práva je ochrana zaměstnance před nejasnou hranicí mezi pracovní dobou a soukromým životem, tedy zřetelné vymezení pracovní dostupnosti skrze různé komunikační prostředky.

S ohledem na stále vysoký počet zaměstnanců pracujících výhradně, či občasně na home office, se zintenzivňují též požadavky na konkretizaci a zakotvení tohoto práva. Neurčitost pracovní doby a současná kultura „vždy ve spojení“, „neustále k dispozici“ a  „kdykoli na zavolanou“ má totiž neodmyslitelný vliv na základní práva zaměstnanců, spravedlivé pracovní podmínky zaměstnanců a zejména na bezpečnost a ochranu fyzického i duševního zdraví.[1] Mnozí zaměstnanci se však obávají vůči svým nadřízeným vymezit a hájit si svůj volný čas, nebo si v horším případě ani neuvědomují, že pracovní doba je pouze jedním segmentem v jejich běžném dni, který by měl mít z důvodu jejich mentálního zdraví a možného kvalitního odpočinku časově vymezené „od“ a „do“. K naléhavosti této problematiky přispěl též nedávno prováděný výzkum společností Eurofound, dle kterého je u zaměstnanců, kteří pracují na dálku, více než dvojnásobná pravděpodobnost toho, že v rámci pracovního týdne překročí zákonem vymezený maximální počet pracovních hodin týdně.[2]

Právo na odpojení z pohledu práva Evropské unie

Evropský parlament dne 21. ledna 2021 vyzval Komisi k přijetí směrnice, jež zaměstnancům umožní, aby se mohli bez jakýchkoliv, byť nevyřčených, negativních důsledků odpojit od práce mimo svou pracovní dobu. Učinil tak v  návaznosti na data zjištěná Eurofoundem, dle nichž v důsledku koronavirových opatření významně vrostl počet zaměstnanců pracujících na dálku a v  souvislosti s tím stoupl také počet lidí trpících depresemi a dalšími duševními poruchami.[3] Přestože v mezidobí od této iniciativy nedošlo ke vzniku uceleného právního předpisu na úrovni Evropské unie, který by konkrétně upravoval právo odpojit se, toto téma neutichá, ba naopak. Dne 30. 4. 2024 zahájila Komise komunikaci s evropskými sociálními partnery, aby nashromáždila dostatečné množství jejich zkušeností a názorů na danou problematiku za účelem dalšího postupu v oblasti spravedlivé práce na dálku a práva na odpojení.

Z dosavadních právních předpisů EU, které sice výslovně právo na odpojení neupravují, avšak zakotvují aspekty a principy související s právem odpojit se, je namístě odkázat na strategický rámec pro bezpečnost a ochranu zdraví při práci na období 2021-2027[4], směrnici o některých aspektech úpravy pracovní doby[5], směrnici o transparentních a předvídatelných pracovních podmínkách v Evropské unii[6] a v neposlední řadě také směrnici o rovnováze mezi pracovním a soukromým životem rodičů a pečujících osob.[7] Opomenout nelze ani judikaturu Soudního dvora EU, která konstantně zastává názor, že pokud zaměstnanec tráví čas doma, avšak s povinností reagovat na požadavky ze strany zaměstnavatele, je nutno tuto dobu považovat za dobu pracovní.[8]

Tendence směřující k ucelení právních norem upravujících právo na odpojení jsou na poli Evropské unie stále intenzivnější. Lze proto usuzovat, že je jen otázkou času, než budou pro práci na dálku zakotvena v unijním právu základní pravidla, která budou bez výjimek respektovat zachování zdravé rovnováhy mezi pracovním a soukromým životem zaměstnanců.

Právo na odpojení v kontextu českého právního řádu

Přestože některé z progresivních států EU, jako například Francie, Španělsko, Itálie či Belgie, již úspěšně implementovaly právo na odpojení do svých právních řádů, v České republice prozatím jeho  konkrétní právní zakotvení chybí. O významný krok vpřed v rámci této problematiky se jednoznačně zasadila transpoziční novela zákoníku práce z roku 2023[9], která s účinností od 1. 10. 2023 zakotvila mimo jiné práci na dálku a základní podmínky s ní související. Právo na odpojení však není ani po této novele v českém právním řádu upraveno. Žádnou změnu pak nelze očekávat ani od blížící se flexibilní novely zákoníku práce, k jejíž účinnosti má dojít již od 1. 1. 2025.

Bez ohledu na to, zda zaměstnanec vykonává práci na pracovišti u zaměstnavatele, či provozuje práci na dálku, odlišuje od sebe český zákoník práce pracovní dobu a dobu odpočinku. Že je tyto dvě kategorie nutno striktně oddělovat ostatně potvrzuje i Ústavní soud ve svém nálezu II ÚS 1854/20, podle kterého je v pracovněprávních vztazích třeba vždy vymezit, zda je posuzovaný čas pracovní dobou nebo dobou odpočinku; třetí možnost zákoník práce nepřipouští.[10] Přestože v projednávané věci zaměstnanec pracoval osobně na pracovišti zaměstnavatele, není zde důvod, proč by argumentace Ústavního soudu k potřebě oddělit pracovní dobu a dobu odpočinku nebyla aplikovatelná na případy práce na dálku. Jak dále vyplývá ze shora uvedeného nálezu, může být za dobu odpočinku považována taková doba, „se kterou může zaměstnanec nakládat dle své volné úvahy, tedy věnovat se oddechu a nebýt během této doby zaměstnavateli k dispozici.“[11] Přestože prozatím české právo nemá právo na odpojení výslovně zakotveno v rámci svého právního řádu, již ze shora uvedeného lze dovodit, že zaměstnavatelé nemohou vyžadovat, aby byli zaměstnanci, nejedná-li se o pracovní pohotovost, k zastižení a připraveni reagovat na případné požadavky.

Jak se staví k právu na odpojení zahraniční právní řády?

Oproti poněkud zdráhavějšímu přístupu k úpravě práva na odpojení na poli Evropské unie a shodně též v oblasti české právní úpravy, dnes již řada států toto právo do svých národních právních řádů úspěšně implementovala. Tato úprava se ovšem v jednotlivých státech odlišuje. Níže se proto pokusíme ve stručnosti představit alespoň některé z nich.

Jako průkopníka v národní úpravě práva na odpojení lze označit Francii, která jej zakotvila již v roce 2017 v tzv. El Khomri[12] (Loi travail).  Pro francouzské zaměstnance neplatí povinnost zvedat telefon, nebo vyřizovat e-maily mimo pracovní dobu a v době jejich odpočinku. Právo na odpojení se ve Francii mnohdy projevuje v podobě zákazu ze strany zaměstnavatele, který spočívá v tom, že zaměstnanci nemohou vyřizovat pracovní záležitosti v předem vymezeném časovém úseku, většinou v nočních hodinách.

Španělsko pak s účinností od roku 2018 zakotvuje právo nepoužívat mobilní telefony a další elektronická zařízení pro pracovní účely mimo zákonem, nebo smluvně stanovenou pracovní dobu, a to včetně běžných dovolených, mateřských či otcovských dovolených. Zaměstnavatelé mají naopak povinnost upravit interní politiku tak, aby bylo právo na odpojení zaměstnanců plně respektováno. K dalším státům, jejichž právní úprava již obsahuje právo na odpojení, se řadí například Itálie, Belgie, Ukrajina, Brazílie či Kazachstán.[13]

Nejmladší úpravu práva na odpojení nalezneme patrně v Austrálii, kde je od srpna roku 2024 výslovně zakotveno právo zaměstnanců ve větších podnicích odmítnout veškerou pracovní komunikaci mimo stanovenou pracovní dobu, a to nejen ze strany zaměstnavatele, ale i ze strany třetích osob (například klientů či dodavatelů). Od srpna roku 2025 se pak stejné právo bude vztahovat také na zaměstnance menších podniků. Při porušení práva na odpojení může být zaměstnavateli uložena pokuta až do výše 18 780 AUD (cca 300 tis. Kč).

Vzhledem ke shora uvedenému lze konstatovat, že s postupem času můžeme očekávat postupnou expanzi předmětného práva do dalších právních řádů, což bude reflektovat soudobý rostoucí trend v rámci digitalizace práce a zevšednění práce na dálku. 

Závěr

Právo na odpojení se stává součástí právní úpravy stále většího počtu států, a to nejen v rámci Evropské unie. Je tak kladen stále větší důraz na ochranu rovnováhy mezi soukromým a pracovním životem v dnešním světě ovládaném digitálními technologiemi. Nutno konstatovat, že předmětná úprava nepřináší benefity pouze zaměstnancům, ale také zaměstnavatelům, kdy psychická pohoda a plnohodnotný odpočinek zaměstnanců nepochybně přispívá k vyšší kvalitě odvedené práce, ke zvýšení kreativity, k vytvoření přívětivého pracovního prostředí a dlouhodobé produktivitě. Předmětná legislativa proto představuje nejen moderní přístup k ochraně práv zaměstnanců, ale i strategii, která přispívá ke zdravému a efektivnímu fungování pracovních týmů.

[1]  REDAKCE. Evropský parlament přijal legislativní doporučení Komisi k právu odpojit se. Právní rozhledy, 2021, č. 3, s. I-II

[2] Eurofound. 2020. Telework and ICT-based mobile work: Flexible working in the digital age. Luxembourg: Publications Office of the European Union; dostupné na: https://www.eurofound.europa.eu/en/publications/2020/telework-and-ict-based-mobile-work-flexible-working-digital-age

[3] Právo odpojit se od práce by mělo být zabezpečené v celé EU, požadují poslanci; dostupné na: https://www.europarl.europa.eu/topics/cs/article/20210121STO96103/pravo-odpojit-se-od-prace-by-melo-byt-zabezpecene-v-cele-eu-pozaduji-poslanci.

[4] Dostupný na: https://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/?uri=CELEX:52021DC0323

[5] Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES ze dne 4. listopadu 2003 o některých aspektech úpravy pracovní doby.

[6] Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1152 ze dne 20. června 2019 o transparentních a předvídatelných pracovních podmínkách v Evropské unii.

[7] Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1158 ze dne 20. června 2019 o rovnováze mezi pracovním a soukromým životem rodičů a pečujících osob a o zrušení směrnice Rady 2010/18/EU.

[8] Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. C-518/15.

[9] Zákon, kterým se mění zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

[10] Z Nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2021, sp. zn. II. ÚS 1854/20.

[11] Tamtéž.

[12] Law no. 2016-1088 of August 8, 2016 relating to work, the modernization of social dialogue and the securing of professional careers.

[13] The right to disconnect around the world; dostupné na: https://iuslaboris.com/insights/laws-on-the-right-to-disconnect/