Stanovisko Nejvyššího soudu k omezení svéprávnosti a volebního práva

Občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu ČR v minulém týdnu schválil očekávané stanovisko Cpjn 23/2016 týkající se omezení svéprávnosti a volebního práva, a to s ohledem na rozdílné přístupy okresních soudů k dané problematice. Některými soudci rozhodujícími o omezení svéprávnosti osob je zastáváno stanovisko, že osobu nelze omezit na jejím aktivním ani pasivním volebním právu z toho důvodu, že se jedná o přesah do oblasti veřejného práva či že se jedná o úkon, při kterém člověk nemůže být zastoupen, jiní naopak zastávají názor, že soud má pravomoc omezit svéprávnost člověka ve výkonu volebního práva, avšak neshodnou se na podmínkách, za nichž tak lze učinit, čili zda je kritériem ochrana zájmů posuzovaného člověka a hrozící závažná újma v soukromoprávních vztazích anebo zda je účelem úpravy omezení volebního práva ve volebních předpisech ochrana veřejného zájmu. Nejvyšší soud se nakonec v této otázce vyslovil, že soud je oprávněn rozhodnout o tom, zda se posuzovaná osoba omezuje ve svéprávnosti k výkonu volebního práva, avšak pokud tak učiní, musí to výslovně uvést ve výroku svého rozhodnutí. K tomu Nejvyšší soud dodal, že je nutné, aby z odůvodnění rozhodnut bylo vždy seznatelné, že se soud otázkou omezení svéprávnosti k výkonu volebního práva zabýval, a že případná výroková absence má věcné opodstatnění. Nejvyšší soud v odůvodnění svého stanoviska uvedl, že z judikatury jak Ústavního soudu, tak Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že omezení volebního práva nesmí být přímým důsledkem omezení svéprávnosti, nýbrž že je tuto otázku třeba vždy individuálně přezkoumat a zjišťovat, zda je posuzovaný schopen porozumět smyslu, účelu a důsledkům voleb. Tento přezkum je pak oprávněn učinit pouze obecný soud. Nutno dodat, že oproti očekáváním je stanovisko argumentačně strohé a nepřináší soudům dostatečné vodítko ohledně kritérií, které je nutno při rozhodování zvažovat. Uvedené je dáno tím, že ani na půdě Nejvyššího soudu nepanuje v této otázce shoda a bylo rozhodováno mezi dvěma zcela odlišnými návrhy stanoviska. Zatímco soudce Vrcha obsáhle argumentoval, že nelze dovodit pravomoc soudů o této otázce rozhodovat, soudce Kůrka naopak zpracoval stanovisko, které tuto pravomoc shledává. Při zasedání dne 11.1.2017 pak nebylo Velkým senátem stanovisko ani v jednom z navrhovaných znění schváleno. Zdá se tak, že nyní schválené strohé stanovisko je křehkým kompromisem, který s obtížemi nalezl dostatečnou podporu členů Občanskoprávního a obchodního kolegia. autor: Mgr. Martina Sedlářová