Právo na náhradu škody způsobené porušením zákazu konkurence nezaniká po uplynutí lhůty jednoho roku

Pozadí stránky
Právo na náhradu škody způsobené porušením zákazu konkurence nezaniká po uplynutí lhůty jednoho roku
11. 7. 2023
V následujícím článku bychom chtěli nejen naše klienty upozornit na Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.7.2022, sp. zn. 21 Cdo 1316/2021 (dále jen „Rozsudek“). Nejvyšší soud se v Rozsudku zabývá výkladem ustanovení § 432 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále „občanský zákoník“ nebo jen „o.z.“), které upravuje zákaz konkurence zástupce podnikatele. Dále toto ustanovení upravuje i podmínky náhrady škody při porušení tohoto zákazu. Pro úplnost si zde dovolujeme citovat znění tohoto zákonného ustanovení § 432 o.z. „(1) Osoba, která vystupuje jako podnikatelův zástupce při provozu obchodního závodu, nesmí bez souhlasu podnikatele činit na vlastní nebo cizí účet nic, co spadá do oboru obchodního závodu. Stane-li se tak, může se podnikatel domáhat, aby se jeho zástupce takového jednání zdržel. (2) Jednal-li zástupce na vlastní účet, může se podnikatel domáhat, aby zástupcovo jednání bylo prohlášeno za učiněné na jeho účet. Jednal-li zástupce na cizí účet, může se podnikatel domáhat, aby mu bylo postoupeno právo na odměnu nebo aby mu byla vydána odměna již poskytnutá. Tato práva zanikají, pokud nebyla uplatněna do tří měsíců ode dne, kdy se podnikatel o jednání dozvěděl, nejpozději však rok ode dne, kdy k jednání došlo. (3) Namísto práva podle odstavce 2 může podnikatel požadovat náhradu škody; to však jen tehdy, měl-li a mohl zástupce vědět, že svou činností podnikatele poškozuje. Měl-li a mohl vědět také ten, v jehož prospěch podnikatelův zástupce nedovoleně jednal, že jde o činnost poškozující podnikatele, je povinen k náhradě škody také on.“ Nejvyšší soud se v citovaném Rozsudku zabýval vyřešením otázky hmotného práva, zda právo na náhradu škody podle ustanovení § 432 odst. 3 o. z. zaniká také tehdy, zanikne-li právo podle ustanovení § 432 odst. 2 o. z. prekluzí. Nejvyšší soud interpretuje ustanovení § 432 o. z. takto: „Jde-li o konkurující činnost zaměstnance, který je zároveň podnikatelovým zástupcem, řídí se nároky podnikatele obecnými ustanoveními § 432 odst. 1 a 2 o. z. Při posouzení toho, jakým režimem se řídí náhrada škody (požadovaná ve smyslu § 432 odst. 3 věty první o. z. namísto práva podle odstavce 2), připadá v úvahu použití zákoníku práce, a to při splnění předpokladu, že škoda byla způsobena zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním (§ 250 odst. 1 zák. práce). Ustanovení § 432 odst. 3 o. z. se použije vždy při řešení vztahu náhrady škody a ostatních nároků (věta první) a při posuzování nároků podnikatele vůči osobě, v jejíž prospěch podnikatelův zástupce nedovoleně jednal (věta druhá)“. Z Rozsudku tedy vyplývá, že právo na náhradu škody způsobené podnikateli porušením zákazu konkurence jeho zástupcem nezaniká, zanikne-li právo podle ustanovení § 432 odst. 2 o. z. prekluzí, a že toto právo na náhradu škody tedy není nutné uplatnit ve lhůtách uvedených v ustanovení § 432 odst. 2 o. z. Soud k takovému závěru dospěl po posouzení soudního sporu, ve kterém se žalující strana domáhala vůči žalovanému - bývalému zaměstnanci - náhrady škody. Bývalý zaměstnanec totiž současně se svou funkcí výkonného ředitele, kterou vykonával u žalující společnosti, zastával i funkci jednatele u společnosti, která vystupovala jako konkurenční společnost žalobce. Pozici jednatele žalovaný vykonával bez souhlasu a vědomí žalující společnosti, i přesto, že manažerská smlouva obsahovala konkurenční doložku. S ohledem na skutečnost, že mezi žalující a žalovaným byla uzavřena manažerská smlouva obsahující ujednání o konkurenční doložce, musel si být žalovaný vědom skutečnosti, že výkon takové funkce – tzn. výkon jednatele, byl v rozporu s ujednáním plynoucím z manažerské smlouvy. Jednání žalovaného tak dle názoru žalující strany porušovalo jak smluvní konkurenční doložku, tak zákonný zákaz konkurence dle občanského zákoníku, ale i zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákoník práce“). Jak plyne z § 432 o.z., osoba, která vystupuje jako podnikatelův zástupce při provozu obchodního závodu, nesmí bez souhlasu podnikatele činit na vlastní nebo cizí účet nic, co spadá do oboru obchodního závodu. Stane-li se tak, může se podnikatel domáhat, aby se jeho zástupce takového jednání zdržel (§ 432 odst. 1 o. z.). Jednal-li zástupce na vlastní účet, může se podnikatel domáhat, aby zástupcovo jednání bylo prohlášeno za učiněné na jeho účet. Jednal-li zástupce na cizí účet, může se podnikatel domáhat, aby mu bylo postoupeno právo na odměnu nebo aby mu byla vydána odměna již poskytnutá. Tato práva zanikají, pokud nebyla uplatněna do tří měsíců ode dne, kdy se podnikatel o jednání dozvěděl, nejpozději však rok ode dne, kdy k jednání došlo (§ 432 odst. 2 o. z.). Namísto práva podle odstavce 2 může podnikatel požadovat náhradu škody; to však jen tehdy, měl-li a mohl zástupce vědět, že svou činností podnikatele poškozuje. Měl-li a mohl vědět také ten, v jehož prospěch podnikatelův zástupce nedovoleně jednal, že jde o činnost poškozující podnikatele, je povinen k náhradě škody také on (§ 432 odst. 3 o. z.). Z uvedených ustanovení je zřejmé, že občanský zákoník obsahuje obecnou úpravu zákazu konkurence vztahujícího se na zástupce podnikatele a úpravu nároků vznikajících z porušení tohoto zákazu. Zákoník práce upravuje zákaz konkurence pro všechny zaměstnance, ale neobsahuje zvláštní úpravu nároků vyplývajících z porušení tohoto zákazu. Upravuje toliko povinnost zaměstnance k náhradě škody. Z odůvodnění Rozsudku plyne, že v případě, kdy se jedná o konkurující činnost zaměstnance, který je zároveň podnikatelovým zástupcem, řídí se nároky podnikatele ustanovením § 432 odst. 1 a 2 občanského zákoníku. Při posouzení toho, jakým režimem se řídí náhrada škody ve smyslu § 432 odst. 3, věty první občanského zákoníku, namísto práva podle odstavce 2 tohoto ustanovení, připadá v úvahu použití režimu zákoníku práce, a to ust. § 250 zákoníku práce, a to při splnění předpokladu, že škoda byla způsobena zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Ustanovení § 432 odst. 3 občanského zákoníku se tedy použije vždy při řešení vztahu náhrady škody a ostatních nároků, a při posuzování nároků podnikatele vůči osobě, v jejíž prospěch podnikatelův zástupce nedovoleně jednal. Stávající judikatura na obě práva aplikovala jednoletou objektivní lhůtu, během které musel poškozený svůj nárok uplatnit. Jelikož ale objektivní lhůta plyne nezávisle na skutečnosti, zda se poškozený o porušení zákazu konkurence dozvěděl, nebylo někdy možné zpětně vymáhat jakoukoliv škodu, která vznikla před více než rokem ode dne jejího uplatnění.   A právě výklad ustanovení § 432 o.z., plynoucí z citovaného Rozsudku, tuto praxi ruší. Podle Nejvyššího soudu je nutné na práva vyplývající ze zákonného ustanovení § 432 občanského zákoníku nahlížet odděleně, a tedy že jednoletá objektivní prekluzivní lhůta se na otázku nároku na náhradu škody nevztahuje. I přesto, že nárok na postoupení práva na odměnu již s uplynutím lhůty zanikl, právo na náhradu škody je možné úspěšně uplatnit i po uplynutí jednoleté lhůty. Důvodem má být především smysl obecného principu zániku práva po uplynutí časové lhůty, kterým je dosažení jistoty a stability. Dosavadní výklad ovšem ke stabilitě nepřispíval. Dle soudu naopak bezdůvodně zvýhodňoval osobu, která se dopustila porušení práva. Z uvedeného Rozsudku tedy plyne, že by se zástupci podnikatelů, na které se vztahuje konkurenční doložka, měly mít při porušování konkurenční doložky mnohem více na pozoru, s ohledem na delší termín pro vymáhání případné náhrady škody.   autor: Mgr. Klára Voznicová

Vaše osobní údaje jsou u nás v bezpečí. Více informací o našich zásadách ochrany osobních údajů.