Nesprávné „poučení“ insolvenčního soudu o výši částky, kterou zbývá doplatit

Nejvyšší soud české republiky se ve svém usnesení sp.zn. 29 NSČR 28/2017, ze dne 29.6.2017 zabýval otázkou, zda-lze dát k tíži dlužnice skutečnost, že se při trvání oddlužení řídila ohledně částky k doplacení nesprávným „poučením“ ze strany soudu. Nejvyšší soud vycházel ze skutečností, že nalézacími soudy bylo judikováno, že v době, kdy insolvenční soud rozhodl o zrušení schváleného oddlužení (v 58 měsíci trvání splátkového kalendáře), dlužnice uspokojila pohledávky svých nezajištěných věřitelů jen do výše 11,6 %, přičemž neměla žádný příjem, z něhož by byla schopna hradit splátky dle splátkového kalendáře. V průběhu odvolacího řízení dlužnice uhradila mimořádnou splátku ve výši 103.680 Kč, čímž došlo ke zvýšení rozsahu uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů z 11,6 % na 20,3 %. Dle Nejvyššího soudu lze s odvolacím soudem lze souhlasit v tom, že úhradou mimořádné splátky se okolnosti rozhodné pro závěr, že podstatnou část splátkového kalendáře nebude možné splnit, nezměnily. Nesplnění 30 % limitu stanoveného pro uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů (§ 395 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona) v rozsahu jedné třetiny vskutku nelze hodnotit jinak než jako nesplnění podstatné části splátkového kalendáře. Vzhledem k tomu, že v průběhu odvolacího řízení uplynula lhůta 5 let stanovená ke splácení splátek pohledávek věřitelů, je navíc zjevné, že dlužnice nezajištěným věřitelům předepsanou (nejnižší) kvótu splátek v oddlužení již (definitivně) neuhradí. Dovolatelka tvrdí, že podstatnou část splátkového kalendáře nesplnila (jen) v důsledku nesprávného „pokynu“ odvolacího soudu a že tuto okolnost jí při posuzování toho, zda byly splněny předpoklady pro zrušení schváleného oddlužení podle § 418 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona nelze klást k tíži. Nejvyšší soud tuto námitku neshledal opodstatněnou. Dovolatelce, která mohla (a měla) mít aktuální informace o průběhu plnění splátkového kalendáře, totiž nic nebránilo v tom, aby sama učinila správný závěr (revidovala nesprávný závěr odvolacího soudu) o výši částky, kterou zbývalo doplatit ke splnění splátkového kalendáře. Z tabulkového přehledu plnění splátek připojeného ke sdělení insolvenčního správce (JUDr. K.P.) ze dne 12. dubna 2016 (B-64) přitom lze dovodit, že po odečtení částky 119.695 Kč (jež byla splacena na úhradu pohledávek nezajištěných věřitelů) od částky 309.360 Kč (představující 30 % celkové sumy zjištěných pohledávek nezajištěných věřitelů, jež činí 1.031.200 Kč) zbývalo doplatit na uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů 189.665 Kč (nikoli 89.665 Kč). Akceptace argumentace dovolatelky by navíc znamenala nepřijatelný zásah do práv nezajištěných věřitelů, kteří v případě řešení úpadku dlužníka oddlužením mají obdržet na úhradu svých pohledávek vše, na co mají právo podle zvoleného (schváleného) „způsobu“ (formy) oddlužení. U oddlužení plněním splátkového kalendáře se ve vztahu k nezajištěným věřitelům dlužníka prosazuje jako základní pravidlo formulované v § 398 odst. 3 větě první insolvenčního zákona (povinnost dlužníka po dobu 5 let měsíčně splácet nezajištěným věřitelům ze svých příjmů částku ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky). K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. července 2014, sen. zn. 29 NSČR 53/2012, uveřejněného pod číslem 10/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Akceptovat argumentaci dovolatelky by současně znamenalo uvažovat (opět na úkor nezajištěných věřitelů) o možnosti přiznat dlužnici osvobození od placení zbytku dluhů (srov. § 415 insolvenčního zákona) jen proto, že odvolací soud na jednání o zrušení oddlužení pochybil při výpočtu částky nutné pro uspokojení pohledávek nezajištěných věřitelů v minimálně 30 % rozsahu. Jinak řečeno, okolnost, že dlužnice nesplnila podstatnou část splátkového kalendáře jen proto, že se spolehla na zjevně nesprávné „poučení“ insolvenčního soudu o výši částky, kterou zbývá doplatit, aby nezajištěným věřitelům uhradila předepsanou (nejnižší) kvótu splátek, není důvodem k tomu, aby insolvenční soud nepřijal rozhodnutí o zrušení schváleného oddlužení. Závěrem lze tedy uzavřít, že okolnost, že dlužnice nesplnila podstatnou část splátkového kalendáře jen proto, že se spolehla na zjevně nesprávné „poučení“ insolvenčního soudu o výši částky, kterou zbývá doplatit, aby nezajištěným věřitelům uhradila předepsanou (nejnižší) kvótu splátek, není důvodem k tomu, aby insolvenční soud nepřijal rozhodnutí o zrušení schváleného oddlužení. autor: Mgr. Jakub Jančovič