Není povinností platit poplatek za každé rádio hrající v provozovně!

Tento příspěvek navazuje na nedávné další rozhodnutí týkající se problematiky autorského práva, konkrétně povinnosti uzavřít licenční smlouvu s kolektivním správcem z důvodu veřejného zpřístupňování hudební produkce. Fakticky se jedná o nález Ústavního soudu ČR ze dne 27. prosince 2019, sp. zn. III. ÚS 1598/19 (dále jen „Nález“), který vzešel ze sporu o vydání bezdůvodného obohacení za neoprávněný zásah do autorského práva (hudba v obchodě) mezi žalobcem OSA – Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, z.s. (dále jen „OSA“) a žalovanou obchodní společností provozující obchod s prodejem oblečení. Spor byl veden Městským soudem v Praze, který žalobní nárok žalobci přiznal a uložil žalované povinnost zaplatit za určité období částku odpovídající dvojnásobku odměny za obvyklou licenci.

Zákon č. 121/2000 Sb., autorský zákon (dále jen „AutZ“) zakládá v § 40 odst. 4 povinnost vydat bezdůvodné obohacení následujícím způsobem: „Výše bezdůvodného obohacení vzniklého na straně toho, kdo neoprávněně nakládal s dílem, aniž by k tomu získal potřebnou licenci, činí dvojnásobek odměny, která by byla za získání takové licence obvyklá v době neoprávněného nakládání s dílem.“, a to tedy v případě kdy dochází k veřejné produkci chráněných děl a není uzavřena příslušná licenční smlouva, ačkoli povinnost tuto smlouvu uzavřít vznikla.

Za účelem ochrany autorských práv probíhají ze strany kolektivních správců kontroly v provozovnách různých subjektů. Na základě zjištění z těchto kontrol (o uskutečňování veřejné produkce) jsou vedena soudní řízení o vydání bezdůvodného obohacení dle výše uvedeného. V předmětných sporech pak má kolektivní správce několik povinností z hlediska tvrzení a důkazů ve světle níže uvedené rozhodovací praxe.

Ve smyslu konstantní judikatury je povinností obecných soudů v obdobných věcech zejména zabývat se tzv. třístupňovým testem ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2186/14 následující podoby:

Je povinností zkoumat

a) zda dochází ke zpřístupňování chráněných děl veřejnosti, a tedy k zásahu do autorských práv,

b) zda předmětné dílo náleží do kategorie nehmotných předmětů, nad nimiž vykonává příslušný správce kolektivní správu, a konečně

c) zda uživatel předmětů ochrany je zpřístupňuje v souladu s právními předpisy, tj. zda má platně uzavřenu licenční smlouvu na jejich produkci.

Dále je třeba poukázat zejména na nález Ústavního soudu ČR ze dne sp. zn. III. ÚS 3102/16, kde se uvádí: „je třeba zjistit, zda soud na základě provedených důkazů dospěl k opodstatněnému skutkovému závěru, že vedlejší účastník v souladu se stávající judikaturu s dostatečnou mírou jistoty prokázal, že stěžovatel ve své provozovně veřejnosti zpřístupňoval autorským zákonem chráněná díla, a to díla, obsahující – alespoň typově – ty složky autorskoprávní ochrany, k jejichž kolektivní správě je vedlejší účastník ze zákona povolán.“

V případě zmiňovaného Nálezu bylo Ústavním soudem shledáno porušení práva na soudní ochranu Městským soudem v Praze (z důvodu bagatelnosti kauza po podání ústavní stížnosti připadla rovnou k Ústavnímu soudu ČR) a to z důvodu, že se obecný se nedostatečně zabýval výše popsaným třístupňovým testem v důsledku čehož nebylo možné dospět k jednoznačnému závěru, že žalovaná skutečně zprostředkovala veřejnosti takové části rozhlasového vysílání, ve kterých byla zpřístupňována rovněž produkce osob, jejichž autorská práva vykonává a zastupuje žalobce, čímž nebylo ani postaveno najisto, zda je právě žalobce skutečně aktivně věcně legitimován k předmětné žalobě. V odůvodnění rozhodnutí obecného soudu absentovala dostatečná specifikace stěžovatelkou veřejnosti zpřístupněné hudební produkce a dané rozhodnutí bylo Ústavním soudem ČR označeno za nezákonné, neboť učiněná skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, a bylo zrušeno.

V obdobných sporech je tedy třeba klást na kolektivní správce jako žalobce přísné nároky z hlediska břemene tvrzení a důkazního břemene. Obecné soudy, které v podobných věcech rozhodují by pak měly případné přiznání nároků kolektivním správcům náležitě odůvodnit. V opačném případě by se zjišťování skutkového stavu v obdobných věcech stalo nepřiměřeně úsporným a snížila by se i šance na úspěšnou obranu žalovaných. Z tohoto důvodu je nezbytné, aby kolektivní správci byli schopni dostatečným způsobem prokázat, že žalovaná strana skutečně zasáhla do autorských práv jím zastupovaných osob. V opačném případě není možné nárok na vydání bezdůvodného obohacení přiznat.

Závěrem lze popsaný zásah Ústavního soudu ČR kvitovat, neboť klade na obecné soudy při rozhodování žádoucí nároky, nicméně je trochu škodou, že se Ústavní soud ČR nevyjádřil k některým dalším námitkám stěžovatelky v popsaném Nálezu, neboť tyto se v budoucnu ve sporech s kolektivními správci zajisté objeví.

autor: Mgr. Tomáš Kadlec