Náklady, čas a energii vynaložené na dojíždění za dítětem po rozvodu musí „férově“ nést oba rodiče

Matka se po rozvodu odstěhovala se svým dítětem na druhý konec republiky. Kdo má komu v tomto případě dovézt dítě, kdo nese náklady spojené s cestováním? Mj. i tímto se zabýval Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 2996/17 ze dne 29. května 2018. Obecné soudy musí při rozhodování o stanovení vyživovací povinnosti zohlednit řadu skutečností. Tuto problematiku řeší zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“):

§ 913       (1)  Pro určení rozsahu výživného jsou rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného.

      (2)  Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného je třeba také zkoumat, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Dále je třeba přihlédnout k tomu, že povinný o oprávněného osobně pečuje, a k míře, v jaké tak činí; přihlédne se popřípadě i k péči o rodinnou domácnost.

§ 914

      Je-li více osob povinných, které mají vůči oprávněnému stejné postavení, odpovídá rozsah vyživovací povinnosti každé z nich poměru jejích majetkových poměrů, schopností a možností k majetkovým poměrům, schopnostem a možnostem ostatních.

Výživné mezi rodiči a dětmi a předky a potomky.

§ 915

      (1)  Životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů. Toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte.

Ústavní soud rozhodoval v případě muže, který podal ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Brně, podle nějž byly děti svěřeny do péče matce. Otec požadoval střídavou péči, to ale podle verdiktu nebylo možné, protože matka se odstěhovala 200 km daleko. Senát Ústavního soudu sice stížnost zamítl, neboť jím nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, ztotožnil se ale s argumentací, že muž musí vyzvedávat i odevzdávat děti v místě bydliště matky. Veškeré náklady na cestovné tak nese jen on. V této části rozhodnutí odkázal Ústavní soud na své usnesení ze dne 12. března 2014, sp. zn. IV. ÚS 197/14, ve kterém judikoval, že náklady vynaložené na realizaci styku dítěte s jedním z rodičů by měli nést oba rodiče.

Připomněl, že soudy musí brát v úvahu nejen finanční stránku věci, ale také čas a energii, které musí vynaložit jen jeden z rodičů. "Pokud musí rodič za účelem styku s dítětem překonat větší vzdálenost, je 'fér', aby negativa s tímto spojená nesli rovnoměrně oba rodiče," konstatuje v nálezu.

Řešením by podle Ústavního soudu bylo (dle usnesení ze dne 14. 3. 2017 Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 955/15), aby rodič, kterému nebyly děti svěřeny do péče, je vyzvedával v místě bydliště rodiče, jenž o ně pečuje. Následně by si pak ale „pečující“ rodič musel potomky převzít t v místě bydliště druhého rodiče.

Pokud by tedy měla děti svěřeny do péče matka, která s nimi žije např. v Ostravě, jejich otec by si pro ně jezdil tam. Poté, co by si je na víkend odvezl do Aše, kde bydlí on, musela by si pak matka pro ně v neděli přijet sem.

Je jasné, že není možné takto rozhodnout ve všech případech. "V takovém případě by obecné soudy měly postupovat tak, aby alespoň zmírnily dopady do práv toho z rodičů, jehož práva jsou vznikem objektivní skutečnosti dotčena," podotýká Ústavní soud.

autor: Bc. Anna Vojzolová