Mimosoudní dohoda není důvodem ke krácení nároku na náhradu nákladů oběti v trestním řízení

Touto otázkou se zabýval Ústavní soud v případu advokátky zastupující oběť domácího násilí a dospěl k jednoznačnému závěru, že nikoliv.[1]

Oběť domácího násilí 

Advokátka zastupovala jako zmocněnkyně oběť trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí. Ještě v průběhu trestního řízení se jí podařilo pro klientku vyjednat s pachatelem dohodu, na základě které jí dobrovolně uhradil 150 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy. Soud prvního stupně tuto částku považoval za adekvátní a oběť následně s nárokem na náhradu nemajetkové újmy odkázal na občanskoprávní řízení, aby jí nevznikl souběžný exekuční titul k částce, která již byla pachatelem zaplacena.

Shora uvedená dohoda ve spojení s přístupem obecných soudů přispěla k tomu, že se spor dostal až před Ústavní soud. Náklady na právní zastoupení se totiž v adhezním řízení striktně formálně počítají z tzv. tarifní hodnoty, která se odvíjí od částky „přisouzené" ve výroku rozhodnutí. Protože však ve výroku odsuzujícího rozsudku žádná částka nefigurovala, soudy vycházely z tarifní hodnoty pouhých 10 000 Kč namísto skutečně vyplacené náhrady újmy ve výši 150 000 Kč. Náklady na právní zastoupení, které měly být oběti nahrazeny, tak byly mnohonásobně nižší, než odpovídalo skutečnému výsledku řízení.

Paradox vytvořený obecnými soudy 

Advokátka se proti rozhodnutím soudu prvního a druhého stupně bránila ústavní stížností s tím, že jejich výklad fakticky trestá oběť trestného činu za to, že v řízení uspěla, a to jen proto, že tento úspěch nemá formu pravomocného výroku, ale dohody. Ústavní soud jí dal za pravdu a obě napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud v odůvodnění upozornil na paradox, který obecné soudy vytvořily. Když se v řízení podařilo pachatele přimět k tomu, aby oběti dobrovolně nahradil způsobenou újmu ještě před rozsudkem, náklady na právní zastoupení měly být nahrazeny jen ve zlomkové výši. Kdyby přitom dohoda uzavřena nebyla o stejném nároku musel rozhodnout soud, byla by odměna mnohem vyšší. Přitom právě mimosoudní dohoda je stav, který si obecně trestní právo přeje, přičemž je pro oběť rychlejší a šetrnější než zdlouhavý spor. Trestat oběť (respektive krátit její nárok na náhradu nákladů) za to, že k takové dohodě přispěla, je proti smyslu a účelu dané právní úpravy.

Ústavní soud dále poukázal na to, že stát má povinnost zajistit obětem trestných činů možnost nechat se účinně právně zastoupit. Pokud by se však nárok na náhradu nákladů takto formalisticky krátil, mohlo by to oběti trestných činů od vyhledání právní pomoci odrazovat, což jde přímo proti účelu ochrany, kterou jim zákon poskytuje.

Rozhoduje skutečný výsledek, ne formální výrok

Ústavní soud svým nálezem potvrdil, že při rozhodování o náhradě nákladů zastoupení nelze vycházet pouze z formálního znění výroku rozsudku. Rozhodující je, zda oběť svého nároku fakticky dosáhla, ať už na základě soudního rozhodnutí, nebo mimosoudní dohody uzavřené s pachatelem.

[1] Nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 666/26