Lze nepečujícímu rodiči lze nařídit povinnost styku s nezletilým dítětem?

Obecné soudy se doposud k otázce ukládání povinnosti styku s dítětem stavěly velmi zdrženlivě a případný návrh na výkon takového rozhodnutí byl ve většině případů zamítnut. Tuto praxi však změnilo rozhodnutí Ústavního soudu z května letošního roku. 

O co se ve věci šlo?

Stěžovatelka (matka čtyř nezletilých dětí) se v prvním řízení domáhala toho, aby soud nařídil výkon rozhodnutí, kterým by byly nezletilé děti svěřeny do péče matky a otci byl určen styk v rozsahu 1x za 14 dnů od pátků do neděle, dále měl otec o děti pečovat po část letních a vánočních prázdnin. Otec ovšem své povinnosti neplnil a o děti ve stanovené dny nepečoval. Matka se tak domáhala nařízení výkonu tohoto rozhodnutí. Návrh byl obecnými soudy zamítnut. Obecné soudy konstatovaly, že povinnost státu zajistit právo dítěte na styk s rodičem je třeba chápat jako vytvoření podmínek a právního základu, na kterém se může takový styk realizovat, nikoli jako donucování rodičů ke styku s dětmi. I pokud rodič své povinnosti vyplývající z rodičovské odpovědnosti vůči dítěti porušuje, není možné vynutit si jejich plnění výkonem rozhodnutí.

Ve druhém řízení stěžovatelka podala návrh na změnu rozsudku o péči o nezletilé a domáhala se, aby byl styk otce s nezletilými dětmi rozšířen. Děti se vyjádřily tak, že by rády s otcem trávily více času. Otec se hájil, že s ohledem na své zaměstnání se nechce zavázat ke styku soudním rozhodnutím. Obecné soudy opět návrh stěžovatelky zamítly a potvrdily, že rodiče nelze ke styku s dítětem nutit, stejně jako jej nelze donucovat, aby se o své dítě staral, i když péče o dítě a jeho výchova je součástí jeho rodičovské odpovědnosti.

Stěžovatelka podala proti oběma rozhodnutím ústavní stížnost.

Rozhodnutí Ústavního soudu

Ústavní soud hned v počátku svého nálezu ze dne 21.5.2025, sp. zn. II. ÚS 2423/24 zpochybnil závěry obecných soudů, jelikož právní úprava osobního styku rodiče s dítětem spadá do rodičovské odpovědnosti, která na prvním místě zdůrazňuje povinnosti rodičů, nikoliv práva. Tímto výkladem lze dovodit existenci povinnosti rodiče stýkat se s dítětem, když tato povinnost je integrální součástí rodičovské odpovědnosti.

Dále Ústavní soud zdůraznil, že pokud rodič odmítá styk s dítětem, aniž by se jednalo o skutečně relevantní důvod, tak musí takový rodič nést odpovídající právní následky. Ústavní soud připustil, že takovým následkem může být typicky zvýšení výživného, ovšem v praxi takové řešení nemusí být s ohledem na nejlepší zájem dítěte dostačující. Pečující rodič je výrazně omezen v možnosti pracovní i osobní realizace. Pečujícímu rodiči a konečném důsledku také dítěti, tak mnohdy výrazněji (než zvýšení výživného) pomůže, pokud si nepečující rodič dítě vezme k sobě alespoň na víkend nebo na pár dní, a to již jen z prostého důvodu psychického odpočinku pečujícího rodiče.

S ohledem na shora uvedené je nepochybné, že nepečujícímu rodiči svědčí povinnost styku s dítětem a tuto povinnost je možné rodiči nařídit autoritativním rozhodnutím soudu za předpokladu, že je to v nejlepším zájmu dítěte. 

Ústavní soud se vyjádřil také k možnosti výkonu rozhodnutí, kterým byla nepečujícímu rodiči uložena povinnost styku s dítětem. V případě takového rozhodnutí lze nepochybně nařídit jeho výkon, neboť k opačnému řešení neexistuje žádný legitimní důvod. Zároveň, již samotné rozhodnutí o právu a povinnosti rodiče stýkat se s nezletilým dítětem působí (samo o sobě) motivačně pro řádný (dobrovolný) výkon povinnosti styku. V rámci nuceného výkonu rozhodnutí přichází do úvahy např. ukládání pokut.

Obecné soudy by se tak měly podrobně zabývat tím, zdali styku nepečujícího rodiče s dítětem brání relevantní důvody a pokud tomu tak není, tak nic obecným soudům nebrání nařídit povinnost styku s nezletilým dítětem, pokud je to v nejlepším zájmu dítěte. Takové rozhodnutí je možné nuceně vykonat.

Přínos rozhodnutí pro praxi

V návaznosti na v tomto článku analyzovaný nález Ústavního soudu by měly obecné soudy zásadním způsobem přehodnotit a upravit svou rigidní praxi ve věci rozhodování o péči o nezletilé. Lze si představit, že pro pečujícího rodiče musí být velmi náročné a vyčerpávající, pokud druhý z rodičů neplní svou povinnost styku s nezletilým dítětem a veškerá tíha péče, výchovy atd. leží pouze na pečujícím rodiči. Právě těmto rodičům by měl nález Ústavního soudu výrazně pomoci, jelikož nyní bude možné nepečujícímu rodiči uložit povinnost styku s dítětem a plnění této povinnosti také nuceně vymáhat.