Jednou přiznané, navždy vaše? U nákladů řízení to vždy neplatí.

Ústavní soud ve svém stanovisku ze dne 14. března 2025 (Pl. ÚS-st. 60/24) uzavřel, že pokud změní odvolací soud rozhodnutí tak, že odebere nebo sníží náhradu nákladů řízení i v neprospěch odvolatele, není tím zasaženo do jeho ústavních práv. Vadou stanoviska však je, že 4 ústavní soudci se na věc dívají zcela jinak a ve finále tak není jisté, jaký vliv bude mít stanovisko na rozhodování běžných soudů.

Porušení práva na soudní ochranu

Ve věci se jednalo o rozhodování o ústavní stížnosti, kterou se stěžovatelka domáhala zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů.  Odvolací soud rozhodl v neprospěch stěžovatelky a na rozdíl od soudu prvního stupně jí nepřiznal dříve přiznanou náhradu nákladů řízení. Stěžovatelka byla přesvědčena, že těmito rozhodnutími bylo porušeno její právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), jakož i právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

Roztříštěná judikatura

Ústavní soud se v úvodu vypořádával s vlastní roztříštěnou judikaturou týkající se zákazu reformatio in peius, tedy změny k horšímu, při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Jako jedno ze stěžejních rozhodnutí uvedl nález sp. zn. I. ÚS 1238/23, v němž se Ústavní soud paradoxně tohoto zákazu zastal, a rozhodl že jeho nerespektování představuje porušení práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s jeho právem na rovnost účastníků v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, protože dochází k bezdůvodnému zvýhodnění účastníků, kteří k takovému postupu neprojevili vůli.

Nejednotnost vlastní judikatury pak Ústavní soud podtrhl uvedením závěru nálezu sp. zn. II. ÚS 3192/23, v němž konstatoval, že zásada zákazu změny k horšímu z občanského soudního řádu nevyplývá a v jeho působnosti se neuplatní.

Ani u judikatury obecných soudů nebyla situace lepší – převážně však soudy v současnosti následují názor, že při rozhodování o nákladech řízení se zákaz změny k horšímu neuplatňuje.

ÚS: z Ústavy zákaz neplyne

Ústavní soud dále shrnul, že z ústavního pořádku zákaz změny k horšímu při rozhodování odvolacích soudů o nákladech řízení neplyne. Připustil sice, že některé jeho starší nálezy tento zákaz dovozovaly z vázanosti soudu rozsahem odvolání, avšak řešení této otázky nyní přenechává obecným soudům. Pokud tedy obecné soudy vyloží občanský soudní řád tak, že se zákaz změny k horšímu na náklady řízení nevztahuje, nejde o svévolný postup porušující právo na soudní ochranu. Zároveň ale Ústavní soud dodal, že nerespektování této zásady by mohlo být protiústavní v případě, kdy by obecný soud současně porušil kogentní normu nebo vyložil zákon v rozporu s jeho obecně uznávaným smyslem.

Podle Ústavního soudu zákon výslovně nezakazuje, aby se na náklady řízení vztahoval zákaz změny k horšímu. Považuje však za ústavně přijatelný i takový výklad obecných soudů, který tuto zásadu neuplatní. Tento přístup není svévolný, a to ani v případě, že výrok o nákladech nebyl odvoláním výslovně napaden. Proto takové rozhodnutí nevyžaduje zásah Ústavního soudu.

Jinými slovy, výklad § 151 a § 212 občanského soudního řádu, který nerespektuje zákaz změny k horšímu, není natolik závažnou vadou, aby porušoval ústavní právo na spravedlivý proces či právní pomoc.

Na závěr stanoviska však Ústavní soud uvádí, že nemá být jeho rolí suplovat zákonodárce či činnost obecných soudů při stanovování pravidel civilního soudního řízení, a prakticky se vzdává své sjednocující role a přenáší výklad relevantních ustanovení týkajících se zásady reformatio in peius na obecné soudy.

Výsledkem stanoviska je tak pouze formální sjednocení judikatury samotného Ústavního soudu. Jediným pevně stanoveným pravidlem je, že porušení zákazu změny k horšímu (až na zmíněné výjimky) nezakládá porušení ústavních práv odvolatele.

Odlišné stanovisko

Odlišné stanovisko disentujících soudců Šámala, Baxy, Jirsy a Přibáně však sjednocující funkci tohoto stanoviska dále oslabuje. Již v úvodu soudci vymezují svůj názor, že stanovisko nedostatečně reflektuje podstatu uvedených nálezů, zkresluje ji a nedává odpovědi na problémy spojené s úlohou soudu ve sporném řízení a principy rovnosti účastníků v řízení a ochrany autonomie vůle. Jejich kritika zasahuje i samotný výrok, který neobsahuje výše zmiňované výjimky a jako takový působí univerzálně platný a aplikovatelný na všechny případy. Zmiňují též názor již výše uvedený, že stanovisko problém rozkolísané judikatury vůbec neřeší, protože soudy zde podle něj mohou rozhodovat podle svého uvážení. Rozkolísanost judikatury by se dle názoru disentujících naopak vyřešila, kdyby platily nadále závěry vyjádřené v překonávaných nálezech.

Disent je pak uzavřen konstatováním, že stanovisko dle názoru oponujících soudců přikládá nedostatečnou váhu zásadě autonomie vůle, která je vlastní civilnímu soudnímu řízení, jakož i zásadě „právo přeje bdělým“, se kterou se v podstatě stanovisko nikterak nevypořádává. Soudci závěrem uvádějí, že stanovisko ve svém důsledku hájí uplatnění zásady materiální pravdy ve sporném řízení. To je navíc činěno pouze u nákladů řízení, tedy u problematiky, kterou Ústavní soud považuje za méně závažnou z hlediska práv účastníků než samotnou věc. Podle navrhovaného stanoviska má platit, že soud z úřední povinnosti, bez procesní aktivity účastníků, pátrá po nesprávnostech u nákladů řízení, zatímco ve věci samé se spokojí s tím, že se nikdo neodvolal.

Jaké jsou důsledky pro praxi?

Výše shrnuté stanovisko ústavního soudu, i vzhledem ke názoru disentujících soudců, působí spíše poněkud rozpačitě a v žádném případě nedává jasnou odpověď na to, zda civilní soudy budou nadále zásadu zákazu reformatio in peius ve svých rozhodnutích respektovat. Odpověď na tuto otázku z hlediska podústavního práva je zatím nejistá. Je však klíčové vědět, že pokud uvažujete o ústavní stížnosti proti změně výroku o nákladech občanského soudního řízení ve Váš neprospěch, šance na úspěch je v současné době minimální.