Advokát jako svědek závěti? Nejvyšší soud vyjasnil otázku dědického práva

Aby však závěť byla platná, je třeba dodržet zákonem stanovené podmínky. Právě otázkou jedné z nich, způsobilosti svědka allografní závěti, se zabýval Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 18. března 2026, sp. zn. 24 Cdo 3041/2025.

Formy závěti

Závěť je projev vůle, kterým zůstavitel pro případ své smrti osobně zůstavuje jedné či více osobám alespoň podíl na pozůstalosti. Občanský zákoník rozlišuje dvě formy závěti.

Holografní závěť musí být sepsána výhradně rukou zůstavitele a podepsána jeho vlastnoručním podpisem.

Allografní závěť je závěť, kterou zůstavitel nesepsal vlastní rukou. Může být vyhotovena například na počítači nebo za pomoci jiné osoby. Aby byla platná, musí ji zůstavitel vlastnoručně podepsat a zároveň před dvěma současně přítomnými svědky výslovně prohlásit, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Právě u této formy závěti klade zákon důraz na osobu svědka a jeho způsobilost.

Svědek závěti

Dle ust. § 1540 občanského zákoníku není dědic způsobilý svědčit o tom, co se mu zůstavuje. Stejně není způsobilá být svědkem osoba dědici blízká, ani zaměstnanec dědice. Smyslem této právní úpravy je zajistit nestrannost svědků a minimalizovat riziko ovlivnění poslední vůle zůstavitele osobami, které mají na výsledku dědického řízení přímý zájem.

Spor o platnost a pravost závěti

V předmětné věci byla v řízení o pozůstalosti zpochybněna platnost a pravost allografní závěti. Důvodem mělo být údajné nedodržení jejích formálních náležitostí, neboť jedním ze svědků závěti a současně jejím pisatelem byl advokát dědičky.

Obecné soudy dovodily, že vztah mezi advokátem a klientem je natolik úzký, že by měl být postaven na roveň vztahu zaměstnance a zaměstnavatele. Na tomto základě tak soudy analogicky rozšířily zákonný výčet osob svědecky nezpůsobilých i na advokáta budoucího dědice.

Nejvyšší soud se však s tímto výkladem neztotožnil. Ve svém rozhodnutí uzavřel, že samotný vztah klient–advokát mezi osobou povolanou závětí za dědice a svědkem podpisu závěti nezakládá svědeckou nezpůsobilost advokáta. Advokát není zaměstnancem klienta ani osobou do jeho sféry ekonomicky či osobně integrovanou a nelze jej bez dalšího považovat za podjatého svědka poslední vůle zůstavitele. Nezávislost advokacie a profesní odpovědnost advokáta vylučují závěr o „interní loajalitě“ obdobné zaměstnaneckému vztahu.

Významným závěrem rozsudku je také potvrzení, že výčet osob svědecky nezpůsobilých uvedený v § 1540 občanského zákoníku je taxativní a nelze jej bez výslovné zákonné opory analogicky rozšiřovat. Pro posouzení platnosti závěti je rozhodující nezúčastněnost na dědictví (nestrannost) svědka ze závěti, nikoli samotná existence profesního vztahu ke konečnému dědici.

Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem je závazný a představuje významné vodítko pro další rozhodovací praxi soudů i pro osoby pořizující závěť.